Nedávno jsme oslavili výročí pádu komunismu u nás. Nádherná záležitost. Já osobně prožil v totalitním státu dvacet let. Dvacet let. Je to dost, abych měl právo hodnotit? Já myslím, že určitě. Vzhledem k tomu, že jsem v dětství a pubertě byl součástí režimu, který napáchal spoustu zla na lidských duších, které se poměrně hojně přeneslo i do současné doby, cítím právo se vyjádřit z mého nezaujatého pohledu.
Předně bych rád předeslal, že jsem nikdy komunistou nebyl a ani tak nesmýšlel. Od dětství jsem vzhlížel k USA a Západu celkově s určitou nadějí na lepší život. Vzorem mi byli rodiče, kteří se nebáli nazývat věci jejich jménem a tak jsme byli, s určitou vírou na změnu zřízení, vychováváni. Zase ne, že by rodiče podnikali nějaké protikomunistické kroky veřejně, ale asi jako ve většině domácností v tehdejší době se diskutovalo o poměrech převážně v rámci rodiny.
To, že jsem prožil dětství v pocitu, že nám prakticky nic nechybí, byla zásluha hlavně rodičů, kteří chodili do více zaměstnání a starali se o nás opravdu vzorně. Často jsem si v hlavě srovnával poměry a život v rodinách mých spolužáků a opravdu jsem si připadal tak nějak lépe zabezpečený. Když se ohlédnu zpátky co se týče materiálního zabezpečení, mohu směle napsat, že nám doma nechybělo na tu dobu snad nic podstatného. Měli jsme barevnou televizi, pračku, lednici, auto, dostatek jídla a pro nás děti se pokaždé doma našla nějaká ta sladkost. Jediné co jsem občas spolužákům záviděl, byly jejich cesty k moři. Ale pokaždé o prázdninách jsme s rodiči objížděli naši republiku a tak jsem měl i prázdniny bez moře rád. Koupání na jihu Čech a nebo lyžování v Krkonoších mi taky připadaly jako báječně strávený čas. Navíc jsme velmi často cestovali z Prahy na Moravu nebo Slovensko k babičkám a tak i ty cesty pro nás děti byly jakýmsi dobrodružstvím o kterém jsme věděli, že se nepoštěstí každému z našich kamarádů.
Smutné chvíle jsme vlastně, když se ohlížím zpět, zažívali jen u zpravodajství, nebo v příbězích, které se staly někomu z našeho blízkého okolí, a v hlavní roli byli komunisti a stbáci. Do této kategorie musím započítat i příběhy sousedů, kteří byli postiženi hlavně za své názory a třeba i jen nějaké to nepovolené slovíčko někde v hospůdce u piva.
Nakousl li jsem sousedy, rád bych se pozastavil i při srovnání lidských vztahů tenkrát a dnes.
Zůstane ve mně pocit, že v tehdejší době k sobě byli lidé ohleduplnější a vstřícnější. Samozřejmě, že teď mluvím hlavně o lidech, kteří se vzájemně znali a měli v sobě důvěru. Ale je taky pravda, že tenkrát vás kvůli prospěchu nechal zavřít klidně i příbuzný. My to naštěstí nikdy nezažili na vlastní kůži, ale z okolí jsem věděl a od rodičů slýchal úděsné historky. Pamatuji se dobře na milou paní z prodejny tabáku, kterou udala její švagrová při přeceňování zboží, že má doma veliké zásoby cigaret, které chce uchránit před přeceněním, aby je později mohla se ziskem prodat. Hospodářská kriminálka tenkrát u té paní našla dva kartony cigaret, které si koupila, aby měla zásobu po zdražení, neboť ona i její manžel byli kuřáci. To, ale nikoho nezajímalo a mladá paní dostala tři roky natvrdo. A to vše jen proto, že své švagrové nepůjčila peníze na nákup nového auta. A takových příběhů bych vám dokázal vysypat z rukávu hromady.
Ale proč to vlastně zmiňuji? Víte, dnes není co, komu, a kde hlásit. Se změnou režimu zmizel i tento nešvar. Ale věřte mi, že když vidím lidi kolem sebe, jsem přesvědčený, že pokud by dnes měli možnost udávat lidi kvůli svému prospěchu, zcela jistě by neváhali. je to smutné konstatování, ale přijde mi celkem pravděpodobné. Takže závěrem mého prvního dílu bych rád napsal, že co se týká mezilidských vztahů, jsem přesvědčený, že lidská morálka bývá často pokroucena mnohem více, než tehdy.
A pokud mi nevěříte a znáte vůbec své sousedy, zkuste k nim zajít a půjčit se vejce nebo trochu soli. A pak mi klidně napište, jak jste uspěli a u kolikátých dveří....
2024 ©