Tak jako před 25 lety odstartoval 17. listopad novodobé dějiny naší země, stejně tak se do historie zapíše ten letošní, tedy roku 2014.
To co provázelo pomyslné oslavy a vzdání úcty studentům z roku 1939 a stejně tak i těm z roku 1989 se přeměnilo v naprosto nechutnou komedii, zcela jistě řízenou usměvavými ksichty v pozadí. Prezident Zeman se stal terčem nejen urážek a metání potravin směrem k němu od spousty obyčejných účastníků, ze kterých mnozí ani v nejmenším netušili, proč vlastně zvedají onu pomyslnou červenou kartu právě 17 listopadu a právě směrem k Miloši Zemanovi, ale stal se naprosto nepohodlným politikem části naší tzv. politické neviditelné mafie. Mafie, které v žádném případě nejde o jakési dobro lidu, ale jen a jen o jejich finanční zájmy, které by se mohly pod otevřenou mluvou prezidenta Zemana zcela zhatit a finanční ztráty by mohly být pro mnohé z nich fatální. A tak se demonstruje a vrhají vejce. Někdo se pobavil možností plivnout na prezidenta, někdo prostě jen tak posloužil jako zástupce nespokojené veřejnosti, no a někdo si nechal prostě jen za celé to divadlo dobře zaplatit. Nerad bych popřel fakt a možnost, že se nejen na Albertově, ale i na Národní třídě objevili i lidé, kterým je prostě prezident trnem v oku za jeho poklesky, kterých se skutečně dopouští. Ať už to byla ona viróza v souvislosti s korunovačními klenoty, jeho rádoby vtipné komentáře a nebo v neposlední řadě Hovory z Lán, vždy se Miloš Zeman prostě jen projevil tak, jaký ve skutečnosti opravdu je. Přesně takový, jakého si lid v první přímé volbě prezidenta v roce 2013 zvolil. A taky ale nemám problém pochopit ty, kteří jej nevolili a přišli vyjádřit v pondělí svůj nesouhlas s jeho chováním a vystupováním.
Za sebe mohu snad jen dodat, že já s tímto jeho vystupováním problém opravdu nemám. Nikdy jsem se nepočítal a ani neřadil mezi intelektuální smetánku v jejichž hlavách už jen samotné slovo jako třeba hovno, vyvolá pobouření a pozdvižení. Stejně tak umím přivřít oko nad tím, když se někdo společensky večer upraví a ráno ho dožene opička a bolehlav. Tím nechci říct, že bych schvaloval Zemanovo vrávorání nad klenoty, potažmo českou historií a tradicí, ale prostě umím pochopit i díky vlastní zkušenosti, že stát se to může. A jak bývá zvykem, stane se podobná nepříjemnost právě v ten nejméně vhodný okamžik. Moralisté mi nyní jistě ve svých hlavách mají potřebu připomenout, že mám možná pravdu, ale, že Zeman jako prezident by prostě měl mít patřičnou zdrženlivost, ale pokud vím, tak i prezident je jen člověk, se svými potřebami, náladami a chutěmi. Což by jistě mohl potvrdit pan Clinton a jeho kamarádka Monika.
Včera odpoledne se uskutečnila další fáze protestu proti setrvání Miloše Zemana na prezidentském postu. Projevila se v celé kráse svou umělou organizací, kdy se dostavily oproti pondělí jen pouhé necelé dvě stovky studentů, kteří si zamávali plakáty a transparenty, zakřičeli, co deset minut zamávali červenou kartou, kterou nemuseli odevzdat zpět do krabice při odchodu z pondělní demonstrace, no a pak šli nejspíš někam na kafe nebo čaj, kde zažívali ten omamný pocit, jak to prezidentovi nandali. Ale nandali mu to skutečně? Nebo jen ukázali celému světu, že bez kmotrů v pozadí nejde udělat ani pořádnou demonstraci? Neukázali nakonec celému světu tu holou skutečnost, že dnes jsou to naprosto jiní studenti než v letech 39 a 89? Že jejich hlavní bolístkou je nedobré připojení k netu, málo přátel na FB a nebo ulomený podpatek na botě?
Buď jak buď, jedno je jasné. Dokud se tajemným organizátorům v pozadí nepodaří zajistit mnohem větší dav demonstrantů, bude prezident Zeman dál ve svém úřadu a my ostatní v relativním bezpečí před finanční nenažraností lidí v pozadí.
A to je jen dobře. Přesto ze mě bude dlouho vyprchávat ta hořkost z pondělního dne, kde si skutečně kdejaký Lojza mohl kopnout do pana prezidenta.
2024 ©