Pane prezidente Miloši Zemane, zase máte pravdu...

Miloš Zeman v pohodě ustál červené karty a hulvátské chování zmanipulovaného davu, kterému následně nedal šanci ve svém vánočním poselství, kde se podařilo jen hloupé vyšťourání jediného výrazu, který skýtal jakoustakous možnost se po prezidentovi opětně povozit, aby znovu rozvířil vody české politiky a rozzuřil rádoby humanisty ve svém prohlášení směrem k handicapovaným dětem, které přijdou díky rozhodnutí naší politické elity o svou výsadu, tedy své speciální třídy, kde se jim dostává speciální péče a veškerý program a výuka jsou zaměřeny k jejich tělesnému či psychickému stavu.
Koho vlastně názor pana prezidenta tak šíleně moc pobouřil? Ptám se, kolik rodičů postižených dětí také nesouhlasí s myšlenkou pana prezidenta? Skutečně si přejí rodiče postižených dětí každodenní konfrontaci se zcela zdravými dětmi, kde si právě jejich postižené dítě uvědomí plně svůj handicap? Kdo si skutečně myslí, že prospívá malému klukovi na vozíčku, který má rád fotbal, když ho místo na tělocvik šoupnou do jiné třídy? Opravdu chtějí rodiče tišit své postižené dítě v jeho bolesti a smutku, kdy se nemůže vydat se svou třídou na lyžařský kurz? Pochoďáky? Školy v přírodě? Výlety?
Přemýšlel někdo z vás humanistů nad tím, jak je asi takovému dítěti, kdy si děti ve třídě domlouvají odpolední program a ono cítí, že je zcela přehlíženo? Že s ním nikdo nepočítá?
Jak je asi postiženým dětem v období puberty? Kdy se zamilovávají do svých zdravých spolužáků a chtěli by se stát jejich partnery?
Takhle bych mohl pokračovat ještě hodiny, ale to právě ti humanisté a hlavy pomazané co s takovou kravinou vůbec vylezli na svět, nikdy nemohou pobrat. A proč? Protože naprosto nemohou tušit jak takovým dětem je, jak se skutečně cítí a kde jim je lépe.
A všichni ti co najednou mají pochopení pro postižené, co tak najednou? Kolik z vás kdy udělalo něco dobrého a užitečného pro postižené dítě? Kolik z vás neprojeví umělou lítost při setkání s postiženým dítětem? A nebudeme si nic nalhávat, kolikrát to ani není lítost, ale pocit udivený a zděšený?
Před pár lety jsem byl svědkem na plavečáku, kdy se několik rodin s dětmi přesunulo na druhou stranu bazénu jen proto, že dorazil pár s holčičkou bez nohy a když sama poskakovala do bazénu, jejich děti „čuměly jak vejři” a nebo dokonce pokřikovaly skutečné nechutnosti směrem k holčičce. A jakpak reagovali jejich rodiče? Namísto, aby svým dětem vysvětlili jak složitý život má holčička před sebou, namísto toho, aby řekli rodičům holčičky, že se nemusí tvářit provinile, že zašli s dcerkou na koupaliště, namísto toho, se hromadně sbalili a přestěhovali na druhou stranu a když se později jejich děti chtěli jít na holčičku dívat jako na zjevení, volali na ně na celý bazén, aby se okamžitě vrátili a vytyčovali jim hranice dost daleko od postiženého děvčátka. A jak asi takové holčičce bylo, když viděla jak díky jejímu handicapu od ní utíkají potencionální kamarádi??
Nechci zbytečně moralizovat, ale musím dát panu prezidentovi Zemanovi opět za pravdu. Naprosto přesně popsal problematiku postižených dětí z jejich světa.
Ano, jasně, je spousta handicapovaných dětí, které naprosto v pohodě začlenění mezi zdravé zvládnou, ale o těch řeč není. Řeč je o snaze udělat z postižených dětí výstavní opičky, opičky na kterých by se měly zdravé děti učit soucitu a starosti o druhé. Opravdu o to někdo stojí??
A tak na závěr snad jen dodám, nechme speciální třídy, jen musíme klást důraz na správné zařazení dětí do správných tříd. Třeba i internátně, ale neberme prosím těmto dětem ideály už na startu jejich budoucího složitého života.

S přáním krásného dne P.B.R