Částečně štěstěna, částečně nechuť ruských mladíků odehrát zápas s naší dvacítkou prodloužila utrpení na probíhajícím šampionátu v Kanadě.
Ti co věřili v zázračný obrat po výhře nad odevzdaným týmem mladíků z Ruska a následném přešťastném vývoji ve druhé skupině, kde nám byl za čtvrtfinálového soupeře přiřknut snad nejlehčí možný tým, tým Slovenska, se dočkali v nočním zápase nepříjemného probuzení.
Nebolí porážka 0:3. Bolí realita, která nás dostihla právě v zápase s mladými Slováky.
Na týmu bylo před zápasem a i v samotném průběhu zápasu dokonale vidět, že si prostě nepřipouští možnost, že nepostoupí do semifinále. A toho mladí Slováci dokonale využili. Byli si moc dobře vědomi podcenění z naší strany a tak jim bohatě stačilo vstřelit v první třetině vedoucí branku a pak obětavě a s otevřeným srdcem bránit. Nemohoucnost našich hráčů byla naprosto evidentní a viditelná. Pár tutovek, které si naši hráči vytvořili a následně spálili bylo jen utrpením pro nás fanoušky u televizorů.
Strašně moc jsem si přál úspěch. Ale už první dva zápasy se Švédy a Švýcary dávaly tušit, že ani letos není medaile v dosahu. Trápení se šťastným koncem v zápase s Dány a výhra nad odevzdanými Rusy, otevřely tak trochu vzpomínky na šampionát seniorských týmů v roce 2010 v Německu, kde náš tým po podobném začátku dokráčel až na vrchol. Ale pocit mravenčení a naděje trvaly jen do včerejšího zápasu se Slovenskem.
Nechci v žádném případě znehodnotit slovenskou výhru, naopak, a to se budu opakovat, Slováci dali do zápasu vše co v nich je a navíc přidali kus srdce. A to bohatě stačilo na českou bezradnost. Opravdu mi včera večer připadalo, že si český hokejový tým myslel dávno před zápasem, že se Slováci prostě porazí sami.
Kdo sledoval pohyb na české střídačce, musel cítit pořádnou hořkost. Realizační tým a trenéři jakoby tam snad ani nebyli. Chyběly emoce a vůle. A to nejen ve včerejším zápase.
Měli jsme po dlouhé době vydlážděnou cestičku k zápasům o medaile, ale bohužel náš tým evidentně nebyl namotivován tak, aby se pokusil nečekané štěstěně jít svým výkonem naproti.
Nebylo by dobré si nalhávat, že náš tým na úspěch měl. Neměl. Prostě neměl. A i kdyby včera večer nespravedlivě vyhrál a postoupil do semifinále, nebylo by z toho víc než čtvrté místo. A je dobře, že se tak nestalo a odjíždíme ze šampionátu s ostudou. Alespoň se snad konečně někdo v souvislosti se seniorským týmem, zamyslí nad příčinou úpadku českého hokeje a pokusí se to změnit.
Bylo by dobré, kdyby se třeba oprášil nějaký starý koncept ještě z dob komunistického vedení hokejového svazu a využil se k obnově tradice českého hokeje. Tenkrát si každý hráč totiž plně uvědomoval, že skvělá reprezentace a odevzdání se sám sebe pro její úspěch, znamenalo cesty do zahraničí a slušné živobytí. Hráči se doslova rvali o reprezentační dres a vozili úspěchy z každého turnaje.
Dnes už tyto potřeby necítí a podle toho často jejich výkon na ledě vypadá. A to je veliká škoda, protože ten zásadní problém je právě v hlavách mladých hokejistů, kteří necítí potřebu se v reprezentaci zviditelnit a odevzdat maximum pro její úspěch.
A tak volám ve směru k hokejovému svazu. Kašlete na kanadsko-americké odborníky, kašlete na jejich metody. Povolejte trenéry ze staré školy a dejte českému hokeji opět náš tradiční a často vítězný směr.
S přáním hezkého dne P.B.Reichel
2024 ©